^GmiSweet little words made for silence 
Not so ^D#young, heartfelt love not ^Fheartache 
^GmiDark hair fall, catch ^A#in the wind 
Light the way, the ^Cmisight of a ^Fcold ^Gmiworld 

^GmiKiss, 
While ^Dmiyour lips are still ^Fred 
While ^Cmihe's still in silent ^Gmirest 
While ^Dmibosom is still un^D#touched 
Un^Fveiled on another ^Gmihair 
While the ^Dmihand's still without a ^Ftool 
Drown into ^Cmieyes while they're still ^Gmiblind 
Love ^Dmiwhile the night still ^D#hides the withering ^Fdawn 

Mezihra na housle: ^{Gmi, F, D#, F, Gmi}

Here comes the sun it's for everyone 
I wish the sky was all mine 
Because we came from the ocean life 
We swim like dolphins in time 

sometimes I wish that nothing would change 
whatever you do, I will see you the same 

New days, fly away 
Across the universe see you there 
So blue days, and you know when we go 
Across the universe 
If you dare 

We rise and shine with our sleepy eyes 
we feel the sun on our skin 
And deep inside I believe the time 
Will come to hold you again 

Sometimes I wish that nothing would change 
Whatever you do, I will see you the same 

Cítím se docela unavená, i když je teprve jedenáct hodin dopoledne. Ani Kofein, který mi momentálně koluje v krevním oběhu, mě dostatečně nepovzbuzuje, ale spíše uspává. Za to všechno může dnešní probděná noc. Jsem magor...

Připadá mi, že i když jsem doma už čtvrtý den nestačila jsem si ještě pořádně odpočinout. Měla jsem poměrně napilno, protože jsem dodělávala poslední cukroví. Musím říct, že vytvořit čokoládovou polevu na linecké byl pro mě, jakožko manuálně neschopného člověka, docela oříšek. Nicméně se mi podařilo tento úkol zvládnout, samozřejmě až na malé nedostatky, jako když jsem se marně snažila tu připálenou hnědočernou hmotu dostat z hrnce.

Jakmile jsem skončila se svými nevalnými pokusy o cukroví, rozhlédla jsem se po bytě a usoudila, že by nebylo na škodu, dát se do celkové dezinfekce bytu. Asi jsem trochu chtěla pomoct mamce a alespoň jednou v roce ji překvapit něčím jiným než hromadou nádobí ve dřezu. 

Doma nikdo nebyl. Pustila jsem si oblíbené CD, samozřejmě, že knoflík VOLUME jsem posunula o velký kus doprava a pustila se do vytírání, luxování, a utírání prachu. Netuším, kde se ve mě ta iniciativa vzala, každopádně jsem se zabavila na několik hodin a dokonce jsem upekla i štrudl.

Když tak neustále uvažuju o své budoucnosti, která se mi v poslední době jeví poměrně komplikovaná, začínám si říkat, že se nakonec přece jenom vydám na spisovatelskou dráhu. I když mě poslední doubou literatura příliš neoslovuje, mám pocit, že je to okruh poznání, spolu s dějepisem, ke kterému mám největší sympatie a snad i vlohy.

Když si letmo vybavím období, kdy jsem se rozhodovala, jakou školu si zvolím, říkám si, jestli má volba byla opravdu správná. Asi jsem pořádně netušila, co mě čeká. Byla jsem plná nadějí a iluzí, jak spokojený a jednoduchý to bude život.

Teď, kdy jsem skoro o dva roky starší, jsem na pochybách. Ve skutečnosti si hlavu plním věcmi o kterých vím, že je nebudu potřebovat a vlastně k nim nemám žádný vztah. Hodinu matematiky mám pětkrát týdně a snad pokaždé si připadám, jako by mě někdo mučil ve sklepě na skřipci a přitom se mi vysmíval do obličeje. V součtu je to pět promrhaných hodin týdně. A copak někdy v životě budu potřebovat znát elektronovou konfiguraci Síry? Ne, protože vím, že ze mě chemický laborant nikdy nebude. 

Naopak v předmětech, o které jevím zájem si připadám nedostatečně vytížená a mám pocit, že jsem se snad nic pořádného nenaučila. Docela mě baví angličtina a jiné jazyky, jenže to nejspíš znamená, že když nepatřím mezi jazykové třidy nemám nárok na kvalitní profesory. 

Ahoj!

Už je to zase tady. Když jsem po dlouhé době měla zase cestu Masarykovým náměstím, nemohla jsem si nevšimnout tradičních dřevěných stánků, svítícího vánočního stromku a překvapivě i nového kluziště. Nevím proč, ale mám tuhle předvánoční atmosféru hrozně moc ráda. Snad mi připomíná, že alespoň jednou v roce si k sobě mohou mít lidé blíž.

Jediná vráska, které se mi rýsuje na čele, je ta, že ačkoli moje finance ještě nejsou úplně vyčerpány, zásoba mých vánočních dárků je v záporných hodnotách. Dobře, uvedu to na správnou míru, není, pouze jsem nakoupila pár drobností, které ovšem můj problém nijak významně neřeší. 

Ne, že by se tento skluz nedal nějak dohnat, otázkou ale zůstává - kdy? Můj program je do Vánoc natolik nabitý, že v něm jen těžko hledám skulinu, kdy bych mohla své vánoční nákupy realizovat.

Nesouvisí to pouze s tím, že by na nás ve škole měli přehnaně velké nároky - i když, psát týden před Vánoci nějaké písemky mi příjde absurdní - ale především s mimoškolními aktivitami, jako je například zkouška anglického divadla anebo pěveckého sboru. Mimo to jsem domluvena, alespoň se sedmi různými lidmi, že s nimi budu trávit svůj čas. Uvažuju nad tím, že pečení cukroví budu sabotovat úplně, protože na něj prostě NEMÁM čas.

Ahoj!

Postupem času jsem dospěla k názoru, že nemá smysl utíkat před nevyřešenými záležitostmi. Co se má stát, stane se. Otázkou jenom zůstává, jestli se člověk svému
strašidlu postaví čelem a nebo před ním bude utíkat. A já si říkám, že utíkat je zbabělá věc. Každé strašidlo si nás jednou najde a možná, a to je daleko horší, v tu nejneočekávanější chvíli. 

Už několik týdnů jsem potichu záviděla těm, kteří měli možnost shlédnout první část posledního dílu Harry Potter a Relikvie smrti. Jako jeden ze skalních fanoušků jsem i já musela posoudit, jak se jim film povedl, či naopak nepovedl. Vybavena zásobou popcornu a s brýlemi na očích, jsem se v pátek večer vydala do jednoho nejmenovaného multikina.

Ahoj!

Když jsme před několika dny četli v hodině literatury Máchův Máj, pomyslela jsem si, že jeho verše jsou naprosto geniální. Je mi záhadou, jak člověk natolik výstřední a excentrický (o čemž mě přesvědčil jeho mírně perverzní šifrovaný deník), může napsat něco tak procítěného. A to mě přivedlo k myšlence, že jsem už několik měsíců nic veršovaného nenapsala. (Ne, že by moje literární výplody za něco stály!)

Je pravdou, že svou básnickou múzu poslední dobou nenacházím. Když pátrám v paměti, vybavuje se mi část jednoho citátu: " Většinou skládám, když jsem zamilovaný nebo nešťastný." A není to pravda? Člověk který je v duševní pohodě a klidu nemá potřebu psát něco emotivního. Takže pokud bych to měla obrátit na sebe, nejspíš to bude pravda. Nemám inspiraci.

Would you mind if I hurt you?
Understand that I need to
Wish that I had other choices
Than to harm the one I love 

What have you done now? 

I know I'd better stop trying
You know that there's no denying
I won't show mercy on you now
I know I should stop believing
I know that there's no retrieving
It's over now
What have you done? 

What have you done now? 

Ahoj!

Lidé si ani neuvědomují, v jakém nadstandardu žijí. Máme práci, střechu nad hlavou, co jíst a pít a bereme to jako samozřejmost. Myslím, že tvrzení: " Nevíš, co máš, dokud to neztratíš" je v tomto ohledu nanejvýš pravdivé. Jsme vážně nakolik zaslepení, rozmazlení a povrchní, že si naše plýtvání neuvědomujeme?

Během divadelních zkoušek v anglickém školním klubu jsem čirou náhodou dostala pozvánku na filmový večer. Velkým tučným písmem na ni bylo napsáno The Book of Eli(Kniha přežití) a já jsem přirozeně byla zvědavá, o čem ten film je.

Kolem šesté jsem já a několik mých spolužaček dorazily do kavárny, kde se měl film promítat. Zabraly jsme si několik židlí, když jsem si najednou povšimla, že je tu možná více Američanů než Čechů. Stihla jsem se ještě seznámit s Kiltem - dodávám, že to není člověk, ale pes - a pozdravit několik starých známých tváří ze školy než film konečně začal.

Ahoj!

Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o člověku, který by dokázal někoho druhého fyzicky napadnout. (Myslím, opravdu fyzicky napadnout!). V podstatě si myslím, že jsem osoba poměrně mírumilovná a nakolik psychicky vyzrálá, že nepotřebuji konflikty řešit násilím. Dát někomu takzvaně přes hubu podle mého názoru nic neřeší, ale jenom nás to snižuje na protivníkovu úroveň. 

Na druhou stranu se rozhodně nehodlám řadit mezi zatvrzelé pacifisty. Myslím, že pacifismus vlastně ani neexistuje. Každý z nás má v sobě kousek bojovnosti, snad z dob lovců mamutů a už jenom Darwinova evoluční teorie nám ukazuje, že pouze nejsilnější může přežít.

Ale takto už to v dnešní civilizované společnosti nemůže fungovat. Proto vzniklo nesčetné množství zákonů a předpisů, aby se lidé nechovali jako v divočině. A pozůstatky vzájemné rivality se přesměrovaly ne na souboje na život a na smrt, ale na různé soutěže, kde člověk může ukázat svou sílu a dominanci.