Buon Giorno!

Cítím se nevyspale, ale i přesto mám pocit, že jsem se dostatečně aklimatizovala a opět přivykla ostravskému smogu. Hned po příjezdů domů, předevčírem v pět ráno, se mi zdálo všechno nějak cizí. Náš byt mi připadal nezvykle prostorný a postel, ve které spím, byla najednou neúměrně velká v poměru k mé postavě. Nikdy jsem si neuvědomila, jak velký pokoj vlastně mám. Byl celý osvětlen matnými paprsky světla vycházejícího slunce a jediné, na co jsem se v té chvíli zmohla, bylo to, že jsem si vysvlékla kalhoty, zula ponožky a zachumlala jsem se pod peřinu. Vyřadila jsem se z provozu na dalších osm hodin a dohnala těch několik probděných hodin způsobených zběsilou jízdou po evropských dálnicích. 

Čtvrtek 17. června 2010

Myslím, že neexistuje jediná věc, kterou bych byla ještě schopna nacpat do našeho přeplněného Renaulta. Když jsme se rozloučili s prarodiči a konečně vyjeli na cestu, taťka, s náležitým místem za volantem, v nedalekých Radvanicích vynuloval najeté kilometry.

Cesta se neuvěřitelně vlekla. Se ségrou jsme vymýšleli nejabsurdnější hry, abychom jsme se alespoň nějak zabavily. Ale už odpoledne jsme jeli po dálnici na jižní Moravě i přes hodinové zpoždění kdesi u Brna.

Kolem sedmé hodiny jsme projeli rakouské hranice. S nadšením jsem sledovala divné německé názvy vesnic (ještě, že se ten divný jazyk neučím!), ale ještě víc jsem se bavila pohledem na větrné elektrárny, kterými byla tato krajina poseta. Snažila jsem se je fotografovat skrz upatlané okénko, ale byly to víc rozmazané šmouhy než něco na výrobu energie. 

Pomalu se stmívalo a mě se začínaly zavírat víčka. Když náhle auto prudce ucuklo.

Pátek 18. června 2010

Okamžitě jsem nadskočila. Když jsem se pořádně rozkoukala, zděsila jsem se a následně připlácla nos ke svému okénku. Bíla tma.

Museli jsme být někde v horách, ale já nic neviděla, naše auto se pomalu topilo v mlze husté jako šlehačka a já cítila záchvěvy paniky kdesi dole v břiše.  "Do prdele!" pomyslela jsem si, když se mi v hlavě přehrával obrázek, jak ležím připláclá na čelním skle protijedoucího kamionu. Copak ročně nezemře více lidí pod koly jedoucího auta než ve všech leteckých katastrofách dohromady? 

Chvíli jsme snad jeli třicítkou po rakouské dálnici a když se počasí nelepšilo, táta odbočil na opuštěnou benzínku. Tak. A co dál? Jedině tahle otázka nás pálila v krku.

Rozhodlo se, že pojedeme dál. V dáli jsem zpozorovala poblikávat světla tunelu a tak jsem potichu doufala, že tu mlhu snad objedeme. A taky že objeli. Když jsme vyjeli z tunelu otevřela se před námi měsíční krajina ve které se rýsovaly tmavé vrcholky hor.

Ale můj strach z rychlých nočních jízd mě stále nechtěl opustit. I když bylo nebe vymydlené, stále jsem musela kontrolovat, kde jedeme a to mě unavovalo. Všichni v té tmě už skoro spali (tedy kromě řidiče!) když jsem pod víčky zpozorovala, že projíždíme dalším tunelem. Na malý moment jsem v polospánku otevřela oči, abych zkontrolovala jestli nesjíždíme z cesty, když jsem před očima uviděla blížící se stěny tunelu. Vykřikla jsem z té hrůzy i z té představy, že mou páteř drtí zmačkaná karoserie našeho auta a nedokázala potlačit slzy. Samozřejmě, že má hysterie všechny probudila. V pokusu o uklidnění a zahnání těch hrůzných představ jsem vytáhla MP3 a nastavila volume na nejvyšší hodnotu. Kupodivu to mělo kladný účinek a já ve svých snech ani nepostřehla, že projíždíme italské hranice.

Už dlouho jsem nezažila tak živou euforii. Táta zaparkoval na centrálním parkovišti a my jsme se všichni vydali směr centrum Benátek.

Cestou jsem potkávala spoustu krásných Italů a Italek a najednou jsem začínala chápat, proč tolik malířů a spisovatelů toto město obdivuje. Začala jsem ho obdivovat i já.

Procházela jsem se těmi starobylými úzkými uličkami a zvědavě nakukovala do obchůdků. Většinou prodávali cukrovinky, pohlednice a vyhlášené benátské masky. Když jsem procházela mostem přes vodní kanál, zaslechla jsem zpěv gondoliérů, kteří svým zpěvem bavili turisty (a že jich tam nebylo málo) a popadla mě romantická nálada. Toto město bylo vážně romantické. 

Nakonec nás křivolaké uličky zavedly na Náměstí sv. Marka. Bylo to velmi rozlehlé náměstí se spoustou holubů, tradičním symbolem tohoto náměstí. 

Když jsme se pozdě odpoledne dostali propletými uličkami zpět k parkovišti, nacházela jsem se v podivném deliriu. Opravdu se mi nechtělo odejít.

K večeru zastavil taťka u jedné italské benzínky. Nikdo z nás už nechtěl proležet další bezesnou noc v autě, a proto jsme za nedalekým vysokým stromem rozložili stan. 

Sobota 19.června 2010

Do campu Albatros jsme přijeli kolem dvanácté hodiny. Samozřejmě se zde nenacházel jediný Čech a tak jsem nechala svého tatínka, ať se popasuje se svojí angličtinou. Musím ho pochválit.

Měli jsme spoustu času než nám předají chatu, a proto jsme se vydali na nedalekou pláž. Byl to dlouhý písečný pás lemovaný šedavým mořem. Zabořila jsem nohy do písku a potichu naslouchala šumění moře a přitom vdechovala jeho slanou vůni. Měla jsem nutkání sundat si tričko a jít si zaplavat, ale na to bylo příliš chladno. 

Ve tři nám předali naši chatu. Nebo spíš chatičku. Obsahovala malou kuchyň, ložnici, pokoj a ještě koupelnu. Sotva se tam dalo hýbat. Zato areál campu byl obrovský. V centru stál velký supermarket, několik restaurací, které obsahovaly velké plazmové televize, aby obyvatelé campu mohli sledovat Mistroství světa ve fotbale, čtyři bazény (jejich služeb jsem hojně využívala) a taky malé hřiště pro děti. 

Neděle 20. června 2010

Hned po malé snídani, složené z italského chlebu (Italové mají zvláštně tvrdé pečivo) a vydatné porce jahodové marmelády, jsme se rozhodli prozkoumat nejbližší okolí, tedy přilehlé městečko San Vincenzo. Jeho ulice byly prostorné a nacházely se na nich řady stolů a židlí, které patřily blízkým restauracím. Hned z ulic byl výhled na moře. 

K večeru, když nás omrzelo hrát karty a jiné hry, jsme se šli podívat na předpověď počasí, která byla vyvěšená na dveřích informačního centra. Zamrzelo nás, že vyhlídky na slunečné počasí se stále neblížily. 

Pondělí 21. června 2010

Díky tomu, že bylo stále pod mrakem, jsme se rozhodli, že nemá smysl zůstávat v campu, když se nemůžeme koupat v moři, a proto jsme navštívili jedno z dalších z italských měst, Florencii. 

Táta se protentokrát rozhodl, že nepojedeme po dálnici, i když nás od Florencie dělilo nejméně 200 kilometrů, ale naopak pojede přes zdejší italská města, abychom je lépe poznali. Po hodině jízdy jsem v dáli na kopci spatřila starobyle vyhlížející městečko. Zaujalo mě, a proto jsme se podívala do autoatlasu, jak se jmenuje.  

Volterra? Takže to je vážně to město, kde se podle světoznámého románu Nový měsíc, měl Edward zabít? To snad ne! Prostě jsem tomu nemohla uvěřit, a ještě víc mě zamrzelo, že jsem se do něj nemohla podívat.

Ve Florencii nás překvapilo, jaká je zde oproti pobřeží větší zima. Možná, že ta bílá letní sukně, kterou jsem měla na sobě, nebylo to nejlepší oblečení. Když ovšem pominu chladné počasí, musím uznat, že Florencie je nádherná. Ale nejvíc do paměti se mi zaryl Florentský dom. 

Je to obrovská pozdně gotická až novorenesanční stavba, která svou výškou, rozlohou i detailní propracovaností doslova brala dech. Vystála jsem nekonečně dlouhou řadu a zaplatila 8 euro (206 Kč), abych se mohla podívat zblízka na ty nádherné malby, které zdobily Bruneleschiho kupoli. A nakonec i pohled na Florencii, i když byla špatná viditelnost, byl úchvatný.   

22. - 25. června 2010

Počasí se relativně zlepšilo a teplota vyšplhala na příjemných 28 stupňů. Vytáhli jsme lehátka a opalovací krémy a nechali se unášet rozhoupanými vlnami. Dny nepříjemně rychle utíkaly a každodenní lenošení na pláži začínalo být zarytý stereotyp. 

V pátek večer jsme navštívili nedalekou tvrz, která se při pohledu z pláže rýsovala na obzoru. Stará věž snad z doby středověku poskytovala nejkrásnější pohled na moře, jaký jsem snad kdy viděla. Najednou jsem si připadala tak strašně maličká oproti té ohromné mase vody na obzoru. Vydržela bych se dívat do nekonečna na malinké vlnky a lodičky pode mnou. A tak jsem se pomalu loučila s mořem, které jsem měla příštího rána opustit. 

26. června 2010

Ráno jsme vyrazili. Bylo docela vedro a společně nasáčkovaní v autě jsme mířili k poslední zastávce. Pise. 

Abych pravdu řekla, je opravdu křivá. Ta věž. Samozřejmě, že jsem si nemohla nechat ujít fotografii, jak se o ni ledabyle opírám.

Donutila jsem maminku, aby pro mě obětovala dvě eura a koupila mi malinký přívěšek na klíče se symbolem tohoto města. Takže už mám dva. Malou Eifelovku a šikmou věž v Pise. 

Na můj vkus jsme toto město opustili až moc brzo. Přála bych si tam ještě chvíli zůstat, ale nejspíš se všichni těšili domů na svou postel. 

Už navečer jsme byli v Rakousku. Těsně před západem slunce jsem si stihla prohlédnout rakouské Alpy. No, jsou to opravdu velké kopečky. Pamatuji si pár nekonečných tunelů, ale už nic  víc. Musela jsem usnout. 

Když jsem se probudila, byli jsme v Olomouci. Posledních sto kilometrů do Ostravy jsem už nemohla usnout, a proto jsem pozorovala oranžové vycházející slunce, které se rozlévalo nad moravskou krajinou. Těstě před domem nám tatínek oznámil počet najetých kilometrů. 3005. Nemohla jsem uvěřit, byla jsem konečně doma. 

Marille